Kristián Koníček

S Kristiánem Koníčkem jsme plánovali rozhovor již od jeho poslední návštěvy Prahy v letošním lednu. Zúčastnil se zde slavnostního otevření soukromého hudebního klubu Mio mio, jehož interiéry pocházejí právě z jeho autorské dílny. Kristián trval na "velmi osobním" rozhovoru s vyloučením veřejnosti a rozhodně bez asistence fotografa. Nakonec se však ukázalo, že největší překážkou "velmi osobního" rozhovoru nebyla naše (ne:)vstřícnost k nevšedním požadavkům sympatického umělce, ale jeho časové zaneprázdnění. Nakonec jsme se sešli až v červnu, právě v klubu Mio mio.

Do Prahy se pravidelně vracíš. Je Praha výjimečnější město než Paříž, Barcelona,Vídeň?

Do Prahy jsem se přistěhoval s rodiči, když mi byly tři roky. Vyrůstal jsem na Žižkově a pak v Libni. To tě poznamená. Dneska je to už jiný město, ale vzpomínky zůstávají. To nemůžeš zapomenout, je to kus mého já. Barcelonu mám rád, je mladá. Pořád je na co koukat. A taky mám pocit, že v tomhle městě stárnu nejpomaleji. Paříž je dáma, tu teprve objevuju a přicházím jí na chuť (smích). Vídeň, ta mi nic neříká. Nemohu si pomoct, ale tohle velkoměsto vzniklo omylem a tak se pořád snaží dokázat, že na to má. Je to takový zakomplexovaný snaživec.

Co tě v poslední době nejvíc zaujalo?

Jednoznačně návštěva ateliéru Jaime Giliho. Tenhle člověk pták mě inspiroval už v Barceloně. Pár let sice už hnízdí v Londýně, ale snažím se udržet kontakt.

Člověk pták?

No jasně. Dřív než si ho stačíš pořádně prohlídnout, tedy jeho obrazy, už krouží někde jinde. Pak se nečekaně objeví za obzorem a zase zmizí dřív než si to v hlavě srovnáš. Je rychlej a je dobrej.

A v Praze? Udržuješ nějaké kontakty?

Snažím se. Kontaktů je hodně. Ale pokud tebe zajímá, co tady nejvíc zajímá mě, tak poslední dobou asi Jirka Vrána. To je mistr barev. Bohužel se o něm skoro neví. Jinak, když přijedu do Prahy, se většinou zajdu podívat do Doxu.

Co děláš, když nemaluješ nebo jinak netvoříš?

Spím. A nebo sbírám žehličky. To se málo ví, že mám jednu z největších sbírek historických žehliček na světě. Kdysi kamarád vyklízel půdu a narazil na starou sbírku žehliček. Nevěděl si s ní rady, bylo mu líto jí vyhodit. Vzpomněl si na mě, jestli jí nechci, že bych třeba mohl vytvořit nějakou plastiku. Řekl jsem si proč ne, jenže pak mi těch žehliček bylo líto a tak jsem je v ateliéru poskládal na stěnu. Výtečnej industriál. Kamarádi mi pak začali nosit další žehličky jako recesi, většinou novější plastové modely. Teď už každá návštěva ví, že patří k dobrému vychování místo lahve donést žehličku. Alespoň se nestanu tak rychle závislý na alkoholu. Ale jinak ze zásady nežehlím. To je jednoznačně ztráta času.

Co ještě bys na sebe prozradil?

Asi nic. Nejsem zajímavej. To myslím bude pěkná tečka na závěr našeho medailonku (smích).